Spor má ukončit mimosoudní dohoda
Městská rada dnes vzala na vědomí dohodu o mimosoudním vyrovnání mezi Dopravním podnikem hl. m. Prahy a Českou spořitelnou, která končí vleklý spor o vlastnické vztahy a další práva k budově Bubenská 1 v Praze 7. Pražané budovu znají spíše jako „kachlíkárnu“, ve které léta sídlil Dopravní podnik, přičemž celý spor má kořeny ještě ve znárodnění v roce 1945.
Budova byla dokončena v roce 1934 jako Ústřední budova Elektrických podniků a byla vlastnictvím obce. V té době ještě Praze patřily i energetické a další podniky, které byly po roce 1945 rozděleny, a některé připadly obci, jiné státu. V roce 1945 byly energetické podniky zestátněny, což se týkalo i budov a pozemků sloužících k jejich provozu, ale budova zůstala zapsána na Prahu. Už v té době se tedy diskutovalo o rozsahu zestátněného majetku, ale v roce 1952 stanovilo ministerstvo paliv a energetiky definitivně rozsah znárodnění a zahrnulo do něho i „kachlíkárnu“. Ve výroku bylo ovšem uvedeno i to, že „…zřizuje se současně ve prospěch Dopravního podniku hl. m. Prahy, komunálního podniku právo užívati bez časového omezení i nadále místnosti v dosavadním rozsahu za náhradu poměrné části nákladů spojených se správou…“ atd.
A když v roce 1991 převedl stát objekt Energoprojektu, vznikl nejprve spor mezi Prahou a Energoprojektem o vlastnictví objektu, a když Praha u soudu s žalobou o určení vlastnického práva ve svůj prospěch neuspěla, pokračoval další spor, v němž se město odvolávalo na citovanou pasáž, z níž odvozovalo existenci věcného břemene opravňující Dopravní podnik k užívání stanovených prostor v budově. V té době už budovu vlastnila Česká spořitelna. Další právní rozbory ovšem postupně ukázaly, že šance Prahy prosadit model „věcného břemene“ nejsou vysoké a naopak, že je reálná hrozba, že se svou žalobou uspěje Česká spořitelna. Ta se žalobou domáhala, aby jí Dopravní podnik zaplatil zpětně nájemné za dobu, kdy se stala vlastníkem objektu. A samozřejmě vyklizení budovy. Prohrané spory by mohly Dopravní podnik stát až sto miliónů korun.
Za této situace se pro obě strany stala přijatelnou dohoda o mimosoudním vyrovnání, k níž se postupně dospělo, a kterou už schválilo i představenstvo Dopravního podniku. V podstatě říká, že dotčené nemovitosti jsou výlučně vlastnictvím České spořitelny a věcné břemeno ve prospěch Dopravního podniku neexistuje. A Dopravní podnik tudíž není oprávněn v budově užívat žádné prostory. Naopak Česká spořitelna nemá vůči Dopravnímu podniku žádné nároky a žádná ze stran sporu nemá vůči druhé jakékoli finanční či jiné nároky související s tímto problémem. Obě strany se v dohodě dále zavazují, že stáhnou vzájemně podané žaloby a Dopravní podnik se zavazuje, že do 45 dnů od podepsání této dohody vyklidí všechny prostory, které v budově využívá. Jejich vyklizení bylo předmětem jedné z žalob podaných Českou spořitelnou.
V podstatě tedy jde o jakýsi vzájmený „generální pardon“, který končí dohodou vleklý spor a budova patří České spořitelně.
Budova byla dokončena v roce 1934 jako Ústřední budova Elektrických podniků a byla vlastnictvím obce. V té době ještě Praze patřily i energetické a další podniky, které byly po roce 1945 rozděleny, a některé připadly obci, jiné státu. V roce 1945 byly energetické podniky zestátněny, což se týkalo i budov a pozemků sloužících k jejich provozu, ale budova zůstala zapsána na Prahu. Už v té době se tedy diskutovalo o rozsahu zestátněného majetku, ale v roce 1952 stanovilo ministerstvo paliv a energetiky definitivně rozsah znárodnění a zahrnulo do něho i „kachlíkárnu“. Ve výroku bylo ovšem uvedeno i to, že „…zřizuje se současně ve prospěch Dopravního podniku hl. m. Prahy, komunálního podniku právo užívati bez časového omezení i nadále místnosti v dosavadním rozsahu za náhradu poměrné části nákladů spojených se správou…“ atd.
A když v roce 1991 převedl stát objekt Energoprojektu, vznikl nejprve spor mezi Prahou a Energoprojektem o vlastnictví objektu, a když Praha u soudu s žalobou o určení vlastnického práva ve svůj prospěch neuspěla, pokračoval další spor, v němž se město odvolávalo na citovanou pasáž, z níž odvozovalo existenci věcného břemene opravňující Dopravní podnik k užívání stanovených prostor v budově. V té době už budovu vlastnila Česká spořitelna. Další právní rozbory ovšem postupně ukázaly, že šance Prahy prosadit model „věcného břemene“ nejsou vysoké a naopak, že je reálná hrozba, že se svou žalobou uspěje Česká spořitelna. Ta se žalobou domáhala, aby jí Dopravní podnik zaplatil zpětně nájemné za dobu, kdy se stala vlastníkem objektu. A samozřejmě vyklizení budovy. Prohrané spory by mohly Dopravní podnik stát až sto miliónů korun.
Za této situace se pro obě strany stala přijatelnou dohoda o mimosoudním vyrovnání, k níž se postupně dospělo, a kterou už schválilo i představenstvo Dopravního podniku. V podstatě říká, že dotčené nemovitosti jsou výlučně vlastnictvím České spořitelny a věcné břemeno ve prospěch Dopravního podniku neexistuje. A Dopravní podnik tudíž není oprávněn v budově užívat žádné prostory. Naopak Česká spořitelna nemá vůči Dopravnímu podniku žádné nároky a žádná ze stran sporu nemá vůči druhé jakékoli finanční či jiné nároky související s tímto problémem. Obě strany se v dohodě dále zavazují, že stáhnou vzájemně podané žaloby a Dopravní podnik se zavazuje, že do 45 dnů od podepsání této dohody vyklidí všechny prostory, které v budově využívá. Jejich vyklizení bylo předmětem jedné z žalob podaných Českou spořitelnou.
V podstatě tedy jde o jakýsi vzájmený „generální pardon“, který končí dohodou vleklý spor a budova patří České spořitelně.
27. března 2001
27. března 2001